Úlevy z klobouku

Přátelé,
děláte dnes a denně něco, od čeho byste si opravdu rádi někdy odpočinuli?

Člověk, jakmile má děti, nejprve nějakou dobu hledá, jak by svůj režim zaběhnul, aby v něm panoval řád a srozumitelná pravidla. Slouží to nejen dětem, ale i jemu, aby ustál nápor dotazů a pokusů o vymezení hranic. 

A tak vytrvale učíme děti mýt si ruce před jídlem, dojídat jídlo, uklízet po sobě, chodit spát v určitý čas, až místy přehlédneme, že mezitím vyrostly a už nepotřebují tolik spánku, dokáží samy poznat, kdy se najedly dost a samy usoudí, jakou míru "kreativního" nepořádku si kolem sebe ponechají (ty naše ovšem mají o posledně jmenovaném diametrálně jinou představu než já :-)

A netýká se to jen života s dětmi. Jako dospělí jsme zrovna tak uzavření ve svých "ohrádkách" pravidel a nepřekročitelných zvyků. Ty nám sice zjednodušují život, protože nemusíme každodenně vymýšlet, co a jak budeme dělat, zároveň nám ale můžou sebrat velký kus radosti ze života a co je ještě horší, vzdalují nás od ostatních lidí (jelikož se na ně začneme koukat měřítkem svých pravidel).

Někdy jsme tak posedlí čistotou, že po příchodu domů místo pozdravu klidně vynadáme rodině, že zrovna okupuje koupelnu a my si nemůže okamžitě umýt ruce. Jindy tak dlouho hledáme to nejzdravější, co bychom měli jíst, až někdy ani nezaznamenáme, že se z nás stali uzavření morousi, se sklonem mentorsky hodnotit obsah cizích talířů a nákupních košíků a domýšlivě z toho dělat závěry o životě druhých lidí. Nebo jsme tak utopení v práci, že nám ani nepřijde zvláštní, že zapínáme počítač v neděli a nebo jsme souhlasili s jakýmsi projektem o svátcích (to jako vážně?). Každý, kdo kolem nás v tom případě právě nepracuje, nám připadá jako lenoch.

Dokonalé systémy bývají přísné a náročné. Plníme je reflexně (na autopilota), že kolikrát vůbec nezaznamenáme, jak jsou strnulé, chybí v nich pestrost a svoboda. Postupem času jsme čím dál otrávenější, život nám připadá těžší a sami se sebou (ani s druhými lidmi) nejsme spokojeni ani přes veškeré dodržování vlastních zásad.

V okamžiku, kdy jsem u sebe odhalila, jak svázaná se vlastně cítím, zkusila jsem udělat pověstný "krok stranou". Vystoupit z ohrádky. Dovolit si (a hlavně dětem) to, co se obvykle nesmí, nemá a nebo se snažíme to nedělat. A nebo naopak jim povolit, že někdy nemusí dělat to, co od nich běžně očekávám. Aby se však přemíra úlev nepřeklopila v rozvrat hodnot a anarchii, vytvořili jsme si na úlevy jednoduché pravidlo, malinkou ohrádku. Nakreslili jsme si všechny ty úlevy na kartičky a dali je do klobouku.

Teď každý den losujeme jednu. V neděli dvě.

Tu radost v jejich očích, když hra začala, byste museli vidět. No jen si to představte! Když si to vylosuje, může jet v kočárku, i když obvykle tam už jezdí jen mladší bráška. Maminka jí v daný den oblékne od hlavy až k patě, aniž by si musela sama natáhnout jedinou ponožku. Může dupat a hulákat jak na lesy. Nemusí vůbec nikoho pozdravit. Může spát v posteli s rodičema. Maminka jí nakrmí jako batole. Může pít z lahvičky. Vše bylo "nové" a tak dlouho "omezované". Nemohla se těch úlev zprvu vůbec nasytit. 

Ale pravděpodobnost je potvora. Losujete a přicházejí k vám kartičky, kterých máte vlastně dost už po prvním vyzkoušení. Tak začala smlouvat. Mami, já už nechci jet v kočárku, už budu klidně navždycky ťapat. A ráda zdravím ostatní (to je fakt, zvládla by v pohodě udržovat zdvořilostní "smal talk" za mě). Nechci hulákat (to mě překvapilo, na brášku ječí denně, kartička nekartička). A když mě pouze oblékneš, ale svléknu se sama, můžu za to losovat půlku jiné kartičky?

A tak upravujeme, vyřazujeme, doplňujeme, aby hra na úlevy měla dál osvěžující účel. Něco jako proslulý "prasící den", kdy ženské mohou jíst (nejčastěji někde na společenském rautu nebo na návštěvě) úplně cokoliv bez ohledu na to, že jindy se snaží skrze restrikce zhubnout do plavek nebo uderžet si fyzičku. 

Pozoruji, jak ozdravný charakter tyto úlevy mají a hodlám si nový rituál ponechat co nejdéle. Ba co víc, začnu vymýšlet úlevy i pro nás velké. Díky němu se více vzájemně vnímáme. Vyšly najevo některé naše potřeby, které jsme měli, ale mysleli jsme si, že o nich nemůžeme mluvit (kolikrát si je už ani myslet - potlačili jsme je). To ale škodí. Proto si je po novu naplňujeme někdy i mimo kartičky (jen tak z lásky). Náš život je lehčí a veselejší. Není plný "musíme", ale obsahuje i "můžeme a dnes nemusíme". Troška nekontrolovatelné náhody je osvěžující a díky ní mi došlo, kolik věcí v životě plyne i bez dozoru.

Díky, že mi taky osvěžujete život!

Š.