Před návštěvou

Přátelé,
tak jsem se dnes odhodlala a oslovila maminku jedné holčičky ze školky, zda by k nám nechtěla někdy přijít a hrát si s našima dětma (tedy pochopitelně ta holčička).

Jaký já jsem měla strach!

A nakonec to ani nebolelo.

Dohodly jsme se hned na zítřku odpoledne.

To mi přivodilo obrovskou radost. Následovanou obrovskou panikou.

V optice skutečnosti, že k nám zítra přijde skutečné německé dítě ze skutečné německé rodiny, jsem nahlídla náš byt očima návštěvy... A vyděsila jsem se.

Nemáme tu vůbec nic typicky německého (totiž zejména pořádek, jak si ho představuju, že si ho Němci - samozřejmě všichni bez výjimky - představují).

Čili:

- v předsíni nemáme trojitý systém očišťování bot

- na dětském věšáku není místo pro bundu té holčičky

- nemáme bačkůrky pro návštěvy

- za dveřmi překáží polouschlá kytka (o které brzo napíšu separátní příspěvek)

- koš na prádlo stojí v chodbě a nemá víko!

- v koupelně máme odřenou skříňku

- nemáme separátní záchod pro děti do 6 let ani toaletní papír s dětskými motivy

- pod topením bydlí pavouk (toho je mi zejména líto, protože zítra nadejde jeho poslední hodinka)

- v kuchyni se válí kuchyňské role pečícího papíru JEN TAK na poličce a nejsou zavěšeny do specializovaného trhače

- v kuchyni na lince stojí spousta nádob a surovin JEN TAK a není uložena ve skříňkách ani v americké dvoudvéřové ledničce (kterou nemáme)

- v dětském pokoji (který nemáme, a je tedy totožný s obývákem) překáží bedna se šitím, sušák na prádlo, několik vysavačů, matrace pro "hosty" a výhled na balkon, který je obestavěný bednama s jablky z naší zahrady

- naopak zde zcela chybí kompletní příslušenství k Barbie, včetně kočáru taženého koňmi, asi 200 kusů igráčků, set na gumičkové náramky a legový model letiště (o řadě německých hraček, do jejichž plného spektra jsem ještě nepronikla, ani nemluvě).

Kdyby náhodou šla dál i její maminka, zajisté si povšimne ještě dalších nedostatků:

- hodiny v chodbě nejdou

- v chodbě je veliká prázdná plocha zdi, která není dekorována zarámovanými fotkami našich dětí průřezem jejich vývoje

- nemáme perfektní mašinku na espresso, jelikož nepijeme kafe

- nemáme čajovou soupravu, jelikož pijeme barbarsky sáčkový čaj z půllitráků a nikoliv elegantně sypaný, z miniaturních čajových kalíšků

- nemáme na stole prostírání ani čerstvé řezané květiny

- nemáme záclony, vázičky, trojité ikea obrazy, africké vysoké dřevěné žirafy, benátské masky ani sošky Budhy.

Náš byt je prostý.

Zachvátila mě panika, že to, v čem se cítíme dobře, někdo uvidí a pohrdne tím.

A pak jsem přemýšlela, v čem to jako vadí.

Když jsem byla malá holka, normálně k nám chodily kamarádky, vyšantročily jsme mámě šuplík se šátkama a hrály si na víly a bylo nám fajn.

Došla jsem k tomu, že nic z výše uvedeného již stejně do zítřejšího odpoledne pořídit nestihnu. Tak utřu stůl, uvolním jeden věšák a promluvím si s pavoukem, aby se schoval. A budu doufat, že děti si vystačí se svou fantazií a sušák na prádlo využijí třeba jako ledovou jeskyni (přehodím přes něj modrý ubrus).

Přinejhorším, ráda potěším maminku každé holčičky, která se vrátí od nás z návštěvy a bude moct doma říct "my to tu máme lepší mami". Než kdyby to bylo opačně, že?

Díky těm z vás, u nichž jsem kdy byla na návštěvě, že jste se nebáli, že vás budu mít míň ráda, pokud mi nepřipravíte pantofle s mým vyšitým jménem a u čaje nebudu moct spekulovat, jestli se tou designovou lžičkou smí opravdu míchat a nebo má pouze způsobně ležet na designovém talířku.

Líbí se mi, jak bydlíte, že doma máte útulno a že si príma popovídáme.

Díky!

Š.