O plašmuškovi

Přátelé,

Dnes vám povím pohádku o Plašmuškovi.

To byla jednou jedna malá dušička. Bydlela u jedné holčičky, které budeme říkat třeba Srnka (protože její panenky v očích, byly často zrovna tak široké). Kde vám u ní přesně bydlela, jestli v hlavě nebo v žaludku, to nevím, to mi Plašmuška nikdy neřekl.

Já myslím, že to bylo to takhle.

Ta dušička byla ze všeho nejradši doma, v klidu, kde to znala a všechno fungovalo každý den podobně. No jo, jenže to se vám na světě neděje nikdy moc dlouho. A tak holčička třeba jednoho dne vyrazila někam, kde to dušička zatím neznala. Malá dušička jí honem skočila pod srdíčko a tloukla tam o stošest na dveře, aby holčičku upozornila, že tam nechce, dokud tam nebude někoho znát.

Někdy se tedy stalo, že holčička dušičku vyslechla, šla za maminkou a požádala jí, aby ji doprovodila. Když šla s holčičkou maminka, táta nebo babička, to se dušička nelekla a klidně vykoukla. Protože to byla pěkně zvědavá dušička. A jak se snažila rozhlížet, tak se musela hódně natahovat, aby zpoza toho srdíčka něco viděla. 

Tím natahováním ale dušička vždycky o kousek poporostla. A určitě jste už viděli někoho, kdo je dlouhý nebo široký. Že se jen tak už někam neschová. Brzy už se dušička nevešla za srdíčko.

Když zase příště holčička vyrazila někam, kde to neznala, dušička se jí nacpala do žaludku a tam se křečovitě držela, dokud si ta holčička někde nesedla do kouta a odtamtud (z bezpečné vzdálenosti) nepozorovala novou situaci. Pak zase dušička vylezla a dívala se taky.

Bylo to paradoxní, protože čím víc situací dušička viděla, tím větší byla. Jenže to nebylo ke prospěchu, ale naopak. Sice se přestala bát tam, kde už jednou byla, ale tam, kde nebyla, cloumala holčičkou ještě silněji a ještě víc jí brzdila. Čím víc rostla holčička, tím víc rostla i malá dušička.

Tak šel čas.

S holčičky se stala slečna. Už s ní nemohla všude chodit maminka, táta ani babička, protože se to nehodilo. Ale dušičce vám je úplně jedno, co se hodí. Chtěla pořád dělat jen ty činnosti a chodit na ta místa, která už poznala. A i tak se stejně pokaždé trochu bála, co tam bude nového a nečekaného.

Pro slečnu Srnku bylo vždycky nejtěžší někam poprvé sama dojít, na někoho poprvé promluvit, poprvé otevřít neznámé dveře. Dušička jí to vůbec nechtěla dovolit. Šeptala jí do ucha, aby honem šla zpátky domů a tam se schovala do pokojíčku. Srnka musela jít nejmíň třikrát kolem těch dveří tam a zpátky, než dušičku přemluvila, že půjdou spolu opravdu dovnitř.

Až jednou přišel den.

Srnka byla zrovna u svojí babičky a ta jí řekla: "představ si, že vnuk mého pana doktora chodí k vám do školy! To Ti je tak pěknej kluk. Toho musíš najít a seznámit se s ním."

No do dušičky jak kdyby hrom uhodil. Cizího kluka hledat? Ve škole, před ostatníma dětma, které budou moc dobře vědět, že ho Srnka nikdy předtím neviděla? Tak to nedopustí. A tak Srnku vší silou objala a řekla "ať Tě to ani nenapadne!"

Srnka chodila do školy další týden, dva týdny jakoby nic. Vůbec neměla v úmyslu se seznamovat s nějakým klukem. Natož ho aktivně hledat! Když v tom, právě před hodinou tělocviku, přišla za ní spolužačka Šelma a povídá: "Ty znáš Vydru Plašmušku?"

Srnka se nejdřív vykrucovala, že ho faticky zatím nezná, že jenom její babička se zná s jeho dědou. Šelma na to: "no tak se pojď seznámit" a vytáhla jí (ve sportovním oblečení!!!) na chodbu, kde stál Vydra.

Srnka se před ním zarazila, zrudla (jelikož dušička se jí vší silou snažila protáhnout hlavou do uší a ty jí zacpat), řekla "ahoj", otočila se na podpatku (tedy jestli tenisky také něco takového mají) a fofrem zmizela v tělocvičně.

Vydra chvíli zkoprněle stál, ale pak se nenechal odradit.

Nakráčel do tělocvičny, nedbal toho, že je to holčičí hodina, zeptal se první spolužačky, co byla po ruce, která z nás je Srnka (protože si to v tom mžiku nestačil ani pořádně všimnout), pak za ní došel až do kumbálu na nářadí (kam se schovala) a zeširoka se na ní usmál: "Ahoj. Já z toho taky nejsem dvakrát na větvi, že nás chce děda s Tvou babi seznámit. Ale vždyť se nemusíme hned brát."

Srnka se začla smát.

Malá dušička byla v tu ránu úplně v klidu, protože když se smějete, tak vám přece nic nehrozí. A navíc, všimla si někoho, kdo seděl drze Vydrovi na rameni. Byl to Plašmuška.

Tak jako malá dušička bránila Srnce, aby zkoušela něco nového, Plašmuška naopak dodával Vydrovi odvahu. Zaháněl obavy. Utahoval si z něj. "No, to si piš, že to bude trapný", řekl mu předtím, jak tam tak Vydra stál zkoprněle na chodbě, "ale rozhodně míň, než když se tady zasekneš jak tvrdý Ý a nebo klátivě opustíš hrací pole s nepořízenou. Chceš jí teda poznat nebo né?"

Život je hra, to bylo Plašmuškovo krédo. A ze hry se přece zbaběle neutíká.

Je lepší prohrát než nedohrát (a nikdy si nedat šanci na výhru). Někdy ten, kdo prohrál, je jenom "druhý nejlepší".

A nakonec to, co Vydra udělal vůbec trapný nebylo, že? Bylo to naopak docela impozantní - rozhodně na skupinu puberťaček v tělocvičně to opravdu zapůsobilo (a na malou dušičku extra!).

Přátelé, zajímalo by vás, jak to dopadlo se Srnkou a Vydrou? 

Naprosto obyčejně. Nevzali se. Dokonce spolu nešli ani na oběd.

Ale strávili spolu klábosením celou jednu přestávku a došli k tomu (samozřejmě jen každý pro sebe v hlavě), že nemají nic společného kromě toho, že si oba myslí, že babičku a dědu je potřeba v jejich dohazovacích touhách trochu zklamat.

No a to je rozhodně lepší zjištění, než kdyby doma oběma jen vrtalo hlavou, jaký ten Vydra a ta Srnka vlastně jsou, protože by oba před tím neprobádaným teritoriem uprchli a už by jim to bylo echt trapný a rovnou odsouzený k neúspěchu, aby se pokušeli o navázání kontaktu podruhé.

Takhle už měli obávané seznamování hned zasebou a brzy si mohli jít oba po svých. 

Ovšem Plašmuška se stal velmi dobrým Parťákem naší Srnky. Doslova by se dalo říct, že ho Srnka během té přestávky tak trochu Vydrovi sebrala. Ale Plašmuškové jsou z rodu prvoků, rychle se dělí a tak nebývá problém, aby měl svého Plašmušku každý, kdo ho zrovna potřebuje.

Od té doby, když někam ta Srnka jde, kde je to neznámé (nebo má udělat něco, co nikdy nedělala) a dušička se začne celá klepat, někdy pomůže zavolat Plašmušku, aby je doprovodil (a mnohdy je tím dobrosrdečným hecováním přiměl otevřít ty dveře prostě hned napoprvé). Přinejhorším, za nimi nic zajímavého nebude.

Jen je to potřeba té velké malé dušičce občas připomínat.

Š.