Pověz, co vidíš

Přátelé,

Rozhodla jsem se opustit na čas příspěvky na téma, s čím vším se vyrovnávám a jaké iluze si vytvářím, když žiju zde a né v Čechách. Místo toho budu chvíli popisovat určité nápady a postřehy týkající se výchovy.

Můj mladší totiž právě zvolna vstupuje do období 2-4 let, které je pro rodiče opravdovou zkouškou.

Jaké štěstí, že se mi zrovna do cesty připletla brožurka Sandy Blackard: Pověz, co vidíš.

Jelikož s mojí sýkorkou jsme během tohoto období dosti drasticky zjišťovaly, jakou máme pozici a co si vzájemně k sobě můžeme dovolit, usmyslela jsem si, že tentokrát se nenechám zaskočit do stejné míry. Snažím se nevyčítat si to, ale je potřeba připustit, že první dítě je prostě pokusný králík a rodič na něm napáchá mračna chyb. Stejně jako na svém sebevědomí. Jinak se to rodičovství ovšem v dnešní společnosti naučit nedá. 

Mohla bych nad tím lkát v samostatném článku, že mámy se dnes u výchovy navzájem nevidí, mnohá drží v náručí poprvé v životě až své vlastní miminko, rady svých rodičů zčásti odmítají, příručky si odporují a dohromady v tom všem pěkně plavou.

Ale co už. Tak to prostě je a přijde mi jednoduší se s tím pokusit vypořádat osobně než předělávat celou společnost. Než by se mi to podařilo, děti by mi vyrostly, a možna i ty jejich...

Premisa první a nejdůležitější ale zní:

KAŽDÉ DÍTĚ JE JINÉ.

Můžu tady popsat, jak se pokusím profrčet druhým obdobím vzdoru, ale už teď vidím, že bude probíhat zcela jinak než s tou mou Sýkorkou. Takže to berte jen jako pohled na jednu verzi. Abych parafrázovala, "pokud jste někdy viděli dítě v období vzdoru, viděli jste JEDNO dítě v období vzdoru." Vaše dítě si ze spektra možných reakcí zaručeně vybere tu svou jedinečnou.

Narazila jsem ale právě na skvělém blogu mothering.cz na nesmírně zajímavou a jednoduchou radu (ze zmíněné knížečky), které se budu držet, co to jen půjde (období vzdoru se tím sice nezkrátí, ale třeba se mi podaři předejít alespoň zbytečné eskalaci některých dětských záseků):

----

Pověz, co vidíš (proč se dítě zlobí)... a jak, to je. 

Potom zkus najít něco jiného, co může dítě dělat jako náhradu.

----

Příklad z praxe: Když se dítě rozčílí, že nechce chleba, poté, co si důrazně vynutilo chleba (naše dnešní zkušenost), věřte, že se nezbláznilo, ale na tom chlebu, jak ho obdrželo, je něco jinak, než jak si to dítě představovalo.

Neříkám, že má rodič obměnit padesát odstínů chleba, aby ho dítko sekýrovalo jako loutku. Ale na druhou stranu, pokud dítě nevyslechnete (a u malého tvora, který dokáže zatím složit větu z maximálně tří slov, nezapojíte veškerou představivost, co může být na chlebu v rozporu s jeho představou), zaděláváte si na vzdor už jen proto, že nerespektujete, že dítěti právě začalo růst vědomí sama sebe (přirovnávám to k tomu, jakoby dítěti rostly všechny zuby najednou). Ono má náhle SVOU představu a vůli. Bohužel pro rodiče se projevuje skrze slovo "né!" Dítě dokáže jen sdělovat, že takto to být nemá, tak si to nepředstavovalo a nechtělo to.

Ještě samo nedokáže říct, co "jó". Jak by si to představovalo.

Aby se to naučilo, pomáháte mu vy rodiče tím, že odhadujete a formulujete problém, čímž mu ukazujete "pojmenování" pro jeho pocity a představy.

"Zlobíš se, protože ten chleba je moc velký?"

Né.

"Protože je na něm sýr?"

Né.

"Protože je na tomhle talířku?"

Né.

"Protože jsem ho překrojila?"

Jo.

"Nechtěl jsi chleba překrojený, chtěl jsi ho celý?"

Jo.

"Aha, tak to mě mrzí, ale tak to je. Už jsem ho překrojila. Nedá se slepit zpátky."

A pak zkusíte v rámci svých možností a ochoty předložit možná řešení:

- "Tenhle krajíc si tedy vezmu já a Tobě můžu dát svůj, který je celý."

Né.

- "Jiný celý krajíc chleba už tu nemáme. Sníš i tu půlku?"

Né.

"Tak potom Ti můžu dát k jídlu něco jiného. Ale už je tady jenom jablíčko. Chceš ho?"

Né.

"Nedá se nic dělat. Tak to je. Tvůj chleba je rozkrojený. Můj nechceš. Nechceš půlku ani jablíčko. Nic jiného k dispozici není."

Dítě pochopí (když máte kliku), že jste se snažili. Možná si ještě pobrečí (nejlépe ve vaší náruči), ale pak si vybere některou z předložených možností. V našem případě se mrňous smířil s tou půlkou chleba.

Později, až dokáže své představy (aspoň stručně) pojmenovat, bude ho zase vyvádět z rovnováhy, že se toho žádoucího stavu z různých důvodů nedá dosáhnout. To už bude opravdový vzdor proti vám jako autoritě, a ten už se přátelé musí jenom přežít a dítě pokud možno nez(a)bít.

Jaké jsou/byly vaše předsevzetí ohledně období vzdoru?

Díky,

Š.