Pro a proti (aneb o vahách)

Přátelé,

Dnes bych se ráda podělila o své drobet odlišné vnímání některých tezí.

Sleduju, že ve společnosti (tedy vždy v její určité skupině) převládají určité společné představy.

Například:

Že žít déle je lepší než žít kratší dobu.

Že být hubený je lepší než být tlustý.

Že mít dobře placenou práci je lepší než méně placenou.

Nesou se společností, jakoby to byly zobecněné sdružené zkušenosti jednotlivců. Ale jsou opravdu?

Nebo je to jen reklamní sdělení a mediální smršť?

Protože lidi pak snědí víc léků.

Zkonzumují více hubnoucích přípravků, knih o dietě, hodin cvičení.

Obětují víc času, peněz i energie, aby si tu "lepší" práci udrželi.

Nejsem příznivcem konspiračních teorií.

Myslím, že trh je nedokonalým, ale živoucím "organismem", který se chová jako améba a přizpůsobuje se (akorát se zpožděním) tomu, co lidé chtějí. Jenom lidé chtějí neustále to, co jim právě schází (a to se zase každou chvíli mění podle vlivů, kterým jsou vystaveni).

Ve škole nám kdysi tvrdili, že když člověk stojí před určitou volbou, racionálně porovnává subjektivně vnímaný užitek s odhadovanými náklady a riziky.

Lidsky řečeno, porovnáváme PRO a PROTI. 

A zvažujeme, co je možné.

Například: Člověku "je diagnostikována" určitá zdravotní obtíž, načež se lekne. Vezme si jedno "hlavní" kritérium (délka života), podle kterého danou situaci "zváží". Vypadá to, že s touto obtíží by mohl umřít dřív než očekával, dokud nebyla na obzoru "nálepka". To by nerad.

Snaží se rychle najít "jednoho viníka" a na toho se zaměří. Podle svého naturelu, zda spíše hledá chyby u sebe nebo u druhých, si například řekne, "aha, to mám z toho, že jsem se celý život vůbec neomezoval v jídle" (druhý typ by řekl, "to mám kvůli těm zlým lidem, které musím denně potkávat, řečem, které musím poslouchat, z prostředí, ve kterém musím žít...").

Zůstaneme u prvního týpka, protože ten se chystá měnit to, co změnit lze.

Řekne si "tak to ne, pokud budu dál jíst jako dřív, tak se to zvrtne a bude po mně veta. Ale na to já vyzraju, přebírám svůj díl odpovědnosti a jdu řešit jídlo". Načež vypne všechno ostatní. 

Snad je patrné, jak plochý a zkreslený tenhle pohled je. Že nezahrnuje nejen celou šíři problému, ale že ho nezahrnuje ani část. Takže o nějakém "racionálním" porovnávání nemůže být ani řeč.

Došel k názoru, že ON = nemoc; a zároveň 

příčina nemoci = jídlo.

V tu chvíli odsunul stranou, že příčin může být celá škála a že život má ještě jiné rozměry než jen délku. Ano, zvolil si jednorozměrný přístup. A vratký (inu, jídlo pohledem vědy, že, ehm...).

Ovšem, přátelé, to nevadí!

Ono to není nafurt.

Mé hlavní (a mírotvůrné) poselství (na které jistě žhavě čekáte) spočívá v tom, že není nic špatného na tom, když se člověk rozhodne tak nebo i úplně jinak. V rozporu s obecně uznávaným přístupem a nebo v souladu s ním.

Podstatné je, že se rozhodne. Vědomě nebo podvědomě, to je fuk.

Když prostě vezme v úvahu přesně to, co v danou chvíli platí pro něj, čeho potřebuje dosáhnout a nebo o co by tedy rozhodně nechtěl přijít.

A něco udělá.

Život nemůže zůstat stát. Dere se stále kupředu. Někdy pomalu,  někdy rychle. Uvážlivě, zbrkle. Ale kupředu.

Málokdo dokáže dopředu odhadnout, jak ta dílčí snaha dopadne.

Že žít déle, ale po zbytek života se starat jen o jídlo, by ho neuspokojilo.

Že když člověk zhubne, někdy přijde o jistou emoční vyrovnanost (lidově je protovnej).

Nebo taky, že lépe placené práci se musí obětovat více času a energie.

A že mu ten 1 D život prostě nevyhovuje.

Proto po čase udělá "autokorekci" a hledá nějaké 3D řešení. Vyváženější.

To stačí, přátelé.

Snaha se počítá.

Sebereflexe se počítá.

Sbírat zkušenosti tomu říkáme. A to nás vede k toleranci vůči (i třeba jasně jalovým) pokusům dalších lidí. Snad. To je mé vnímání.

Díky,

Š.