Takže Nevýchova

Přátelé,

Do mého života vstoupila Nevýchova.

Nehledala jsem ji. 

Hledala jsem jen cestu ze spirály křiku, dohadů, pocitů marnosti a rodičovské neschopnosti.

Proto jsem ideální cílová skupina pro kurz Nevýchovy.

Viděla jsem online přednášku (Proč jsou naše děti divoké a co s tím můžete teď hned udělat?), a rozpoltilo mě to na dva kusy.

Marketingově je totiž nesmírně chytře postavená (a já jsem na "odhalování" těchto náležitostí přecitlivělá):

- je zdarma a maminky se o ní informují samy na Facebooku,

- je zajímavá, plná "aha" zážitků,

- nápadů na "teď hned" v ní pár bylo (neboli slíbila, co splnila) a

- na konci na vás chytře apeluje, že když jste přišli na tuhle, tak nejspíš chcete něco ve vztahu k vašim dětem vyřešit (trochu jako horoskop - kdo nechce, že?), a to je dobře (pochvalu slyší každý pochybující rodič rád)

- čili už nemusíte (!) na nic čekat a můžete se teď hned zapsat (za zvýhodněnou cenu) do kurzu, který normálně stojí 6 tisíc, ale vás bude teď stát jenom 4 (pokud se teda zapíšete ještě dnes do půlnoci - a na webu již odtikává countdown...). 

Kdybyste náhodou nebyli takové rychlé rozhodovací typy, tak se stejně zapište, protože (a to je nejlepší!) kurz můžete nezávazně vyzkoušet a když se vám nebude pozdávat, do 14 dnů ho můžete zrušit a my vám jen poděkujeme za účast (prostě jste koupili něco online a ze zákona máte na takovou lhůtu na vrácení právo).

Ok. 

Nevěděla jsem, jestli tomu mám důvěřovat a nebo se nad tím mít na pozoru. Musím se chránit, jinak mám sklon "nalítnout" na kdejakou ptákovinu, jen protože je z ní cítit enthusiasmus a přesvědčení. :-)

Obecně ale, nerada něco šmahem zavrhuju, aniž jsem tomu dala šanci.

Zapsala jsem se. Jak by řekl můj kamarád "pro tu srandu".

No, sebekriticky musím připustit, že to bylo marketingově postavené tak dobře, že to ve mně aktivovalo přesně ty pocity, které to ve mně aktivovat mělo, zvláště s mou otevřenou labradorskou povahou. Takže za to bod pro Nevýchovu. Před totálním unešením mi zabránil můj muž, který jedním uchem poslouchal tu přednášku taky a trošku mě přidržel nohama na zemi. Ale pak připustil, že to tedy můžeme zkusit pro inspiraci, zvlášť když mám potřebu něco s dětmi vyřešit a momentálně mi došly nápady.

Stejně mi tam ale zpočátku něco neštimuje. Akorát ještě nevím, co.

Jsem rozpolcená.

Napůl zvědavá, napůl skeptická.

Když pominu fakt, že po pár dnech není na webu žádný kurz za 6 tisíc, ale jen základní kurz za 4 tisíce (ten můj není základní, je to základní PLUS rozšířený!), čili jsem s tím přihlašováním nemusela asi tak kvaltovat (naštěstí už ptáčka lapili, teď těch, co budou chtít vrátit peníze už nebude tolik), tak mi ten ohlas a "bestseller" trochu připomíná můj slavný pokus s Whole 30 (a opěvovanou knihou Jídlo na prvním místě).

V čem spočívá ta skepse?

Nevýchova stojí na tom, že s dětmi se dá za každých okolností domluvit, uzavřít dohoda, se kterou budou souhlasit obě strany a proto ji pak budou také obě strany plnit. Aniž by musel rodič přikazovat, hrozit a trestat. Prosazuje partnerský přístup. Obavy z dětí, utržených ze řetězu (jako při liberálním "můžeš cokoliv"), prý nejsou na místě. Děti, k nimž se přistupuje jako k parťákům, prý umí dodržovat dohody, přinášet konstruktivní nápady na řešení a být ohleduplné. A to dokonce, aniž by jim rodiče museli vše desetkrát vysvětlovat.

Doporučuju si minimálně ze studijních důvodů přečíst lákavý "inzerát" (neboli propagační stránku Nevýchovy), protože tolik důvodů, proč si máte něco koupit (a co vám to přinese za zázraky), na jednom místě jen tak nepotkáte (v případě zboží by se to totiž nevešlo na obal, kde musí být povinně uvedené i všechny alergeny...).

Každopádně, zní to krásně. Ale...

Jak mám děti opravdu považovat za partnery? Jsou malí a nemají zkušenosti. 

Partneři si vzájemně pomáhají. Jak mi ti malí můžou pomoct, když nemají žádnou sílu?

Jak můžou navrhovat vlastní řešení, když ani nedovedou pořádně popsat, proč něco udělali? Nebo popsat svoje potřeby slovy. Nějaké cítí, ale jak se na nich domluvíme?

Jak to s tím respektováním dopadne? Nesežere mi to všechnu energii, která mi ještě zbývá? Nebudu muset místo vlídného požadavku (a trvání na jeho dodržení) o všem handlovat?

Nebudou děti nakonec přetížení zodpovědností? Vždyť ještě nedokážou dohlédnout důsledky svého rozhodnutí.

Ptala jsem se kdysi mojí Sýkorky, zda si chce vybírat ráno oblečení ze dvou variant a nebo bude pro ni příjemnější, když jí ho vyberu já. Řekla mi, že ho mám vybírat já. A nikdy jsem neměla potíž, že by odmítla, co jsem jí vybrala. Byla to tedy dohoda? Občas přesto navrhla iniciativně krátké tričko v lednu, což jsem jí prostě nakonec vysvětlila, že fakt nejde. Mám dojem, že rodič prostě někdy musí vysvětlovat a trvat na svém.

A navíc - ta lektorka Katka mi zatím osobně moc nesedí.

Přemýšlela jsem, co mi na ní vadí. Přece se přátelsky usmívá a čiší z ní nadšení pro věc. A pak jsem na to přišla. 

Vadí mi, že je to tzv. univerzální kámoška. Hnedka vás přijme, ať jste kdokoliv a bude si s vámi vřele povídat od prvního okamžiku. Možná to pramení z její praxe s lidmi a dětmi. Ale na mně to nepůsobí přirozeně. Je to divné. Je divné, když s vámi někdo na videu mluví, jako by vás znal celé roky. Nebo když dospělá žena je kámoška všech dětí, kterou ty děti berou jako by byla jejich vrstevnice.

Ano, věřím, že si užívá řádění s dětmi (a někdy je opravdu bezva, nechat se dětmi strhnout do jejich činnosti). Taky nemám problém, když se dětem krásně věnují jejich babičky/dědové/tety/strejdové a ochotně vstupují do jejich světa. Ale mám silné pochybnosti o tom, že je žádoucí, aby se tak chovali rodiče (pořád). Děti jsou děti a dospělí dospělí (to je ovšem nevyvratitelný důkaz kruhem, že? :-)

Trochu ve mně Katka Králová vyvolává dojem, že říká jen věci, se kterými se prostě nedá nesouhlasit. Šikovně poskládané. Aby to vyšlo (třeba abysme si nakonci ten kurz prostě koupili). Možná má strach z konfrontace?

Používá věty jako "já Ti rozumim, co bys chtěl, ale nemůžu to dovolit, protože se bojim" (nepotřebují ale děti právě rodiče, který se většinou nebojí? Aby jim svým vzorem ukázal, čeho se bát netřeba?). 

Nebo "já bych to chtěla takhle a jak to chceš Ty? Co bysme vymysleli, aby nám to oběma vyhovovalo?" Kdo má mít ve vztahu rodič dítě odpovědnost? Dítě snad? Beru, že děti mohou vymyslet spoustu zajímavých řešení, mohou zajímavě reflektovat svět, ale nepřipadá mi nic závadného na tom, že podstata dětství spočívá v bezstarostnosti, že řešení vymyslí dospělí a dítko jen laskavě povedou.

Dají mu zpětnou vazbu.

Ukáží, co SE ve společnosti opravdu nedělá (i když vím, že mozek ten pokyn "nemysli na ledního medvěda v bazénku" prostě jako moc neumí vyplnit...:-)

Nevím, prostě nevím, jestli mi to bude dávat smysl.

Ale co když to opravdu bude dobré?

Bylo by přece fajn, mít vztah s dětmi založený na důvěře a moct si ho opravdu užívat. Není to přesně to, o co usiluju denně (akorát pořád tak nějak nešikovně a netrpělivě)?

Dalo by se namítat něco proti rodině, kde jsou všichni spokojení?

Není to vlastně ve velkém přístup, který pozoruju i tady kolem sebe? Respektující přístup od kolébky do hrobu (od rodin až po stát).

Asi tomu zatím pořád ještě odmítám věřit. Je to pro mě příliš krásné, aby to bylo možné. Příliš univerzální (a nejlepší pro všechny), aby to bylo reálné. Čekám potíže.

Ale tak co.

Řekla jsem si, že to prostě prubnu. Pro mě i pro vás, kdo máte k americkým (příliš pozitivním) příběhům vrozenou nedůvěru. A pak se uvidí. Budu vám dávat průběžně vědět, jak (a zda) se můj pohled na Nevýchovu mění.

Prošla jsem už spoustou rodičovských přístupů, minimálně to bude aspoň zajímavý střípek do mozaiky.

A bude se hodit do "velkého srovnání výchovných přístupů", které pro vás chystám.

Zatím vám přeju, ať se vás drží elán (jako právě mě)!

Š.