Po návštěvě

Áááá!

Přátelé, zažila jsem dosud netušené.

Holčička, která k nám přišla na návštěvu, je o dva roky starší než ta naše.

Nikdy bych dopředu netušila, jak rychle se mohou pro tak velké dítě vyčerpat podněty z hraček, se kterými si naše děti vydrží hrát celé dny.

Chápu, že člověk (malý) nechodí na návštěvu, aby si tam četl. Ale toto byla opravdu smršť bytem. Deset minut po jejím příchodu jsem začla propadat skepsi, že ty tři hodiny před námi můžeme zvládnout se ctí.

A abych updatovala to, co jsem si před návštěvou myslela, že jí bude připadat nestandartní - bylo to zcela jinak.

Očima tohoto dítěte nemáme doma žádné hračky (zaplaťpánbů za piano, které má aspoň uložené demo nahrávky).

Nemáme doma ani pořádně nic k jídlu (pudink, piškoty, banánový koktejl, vánočka a mandarinky zřejmě jako svačina nestačily).

A pod postelí máme prach, takže se tam nedá hrát na schovku.

Dítě se také v nestřeženém okamžiku podívalo do všechn skříněk a šuplíků. Naštěstí ji ani tam nic nezaujalo. Asertivně mi pak oznámilo, abych jim nakrájela banán, dala do misky a přinesla nahoru do dětské kuchyňky, kde s ním budou vařit. A opravdu vařily. Banán rozhňahňaly po veškerém nádobíčku, upekly "koláč", zapatlaly koberec i zdi a nakonec mě koláčem obdarovaly, abych z toho dobrodinní také něco měla (...měla jsem hlavně vytřeštěné oči).

Pak jsme převrátily křesla a vytvořili medvědí doupě. Z ní se pravidelně holčička vyřítila, zamordovala přilehlého plyšového méďu a zavěsila ho na skříň, odkud jsem ho já opět zachránila a vrátila do "lesa" (našeho obýváku). Pak se na doupě vyškrábala a jala se hupsnout dolů mě do náruče. Přátelé, šestileté dítě je už tak těžké, že jste na hranici toho, abyste jeho zachycení v letu ustáli. Naštěstí závěrečné salto mortale se odehrálo až 10 minut před tím, než ji měl tatínek vyzvednout, takže byla šance, že případné rozlámané a zkrvavené dítě předám rodiči včas na to, aby mu ještě stihl zachránit život... 

Jakmile došel otec, dítě mu ve dveřích klidným a znuděným hlasem oznámilo, že "jsme si bezva hráli" a pádilo domů.

Inu, tak. Došla jsem na záklaě toho k několika zásadním poznatkům o budoucích návštěvách mé dcery (a později i syna):

- zvýšit si osobní pojistku odpovědnosti

- pozvat ještě několik jiných dětí (každé zvlášť), aby se ověřilo, zda je toto německý standart výchovy a podle toho se rozhodnout o úprku zpět do vlasti

- poté, co jsem se konečně vymezila jako autorita vůči dětem, se budu muset zejména vymezit vůči návštěvám

"To se u nás nedělá."

Jak to zde Němci sami tak pěkně empaticky umí říct dětem "nenene" a současně je ani nevyděsit ani neponížit.

Například:

"To jsou Tvé botičky?" dotáže se knihovnice, když najde boty mého dítěte v krabici s knížkami? A než stihne dítě něco odpovědět, knihovnice praví "Těm bude líp tady", načež je přestěhuje na vyhrazené místo.

Na situaci banánu rozpatlaného po koberci však dosud nemám precedens.

Budu muset něco vymyslet.

Jinak ale návštěvu považuju za vydařenou, jelikož mě přivedla k dojmu, že naše děti jsou nesmírně tiché a milé a stačí jim opravdu málo. :-)

Š.