21 týdnů / Lidi (epizoda 1.)

Přátelé,

Dnes začneme s jednotlivými epizodami ze slibovaného seriálu 21 týdnů.

Kdo nevíte - Seriál 21 týdnů - je to takový můj pokus, udělat v tomto období něco, co mi pomůže naplnit některé mé potřeby a pociťovaný deficit v určitých oblastech (abych si vám tady na ně jen stále jalově nestěžovala).

Kdo jste ještě nečetl, které potřeby to byly (a cítíte, že bez toho byste nebyli celí), můžete se obrátit sem.

Čili, jako první zatočíme s tím mým věčným steskem.

Nejdřív ho trošku shodíme (abychom si ujasnili, že mě vlastně nemá co trápit), pak ho zase rehabilitujeme (že mě ale přesto může trápit) a pak mu zkusíme pomoct.

Tak, předně.

Je potřeba si uvědomit, že tu nejsem fakticky tak sama, jak si tu někdy připadám. Můj muž vstává v šest, aby byl v práci v sedm, přestože z duše nesnáší ranní vstávání. Dělá to proto, aby mohl ve čtyři fakt odejít a doma byl v pět, což se mu většinou daří. V pátek pak chodí z práce dokonce už ve tři (mají to dovolené).

Za další tu jsou se mnou mé báječné děti, které (téměř) celý den hovoří. Pouštění rádia (což dělají často důchodci, aby měli pocit, že doma někdo mluví, jelikož jsou na rozdíl ode mě už opravdu úplně sami) je tedy doslova nadbytečné.

Nesmím zapomínat na rodinu, také se u nás poměrně slušně prostřídala (zvlášť když byl malej ještě fakt malej).

Ale přesto. 

Já jsem si své uzavřené (soběstačné) období již prošla v mládí. Posledních pár let (koreluje s dobou mateřské), kdy jsem jaksi situačně od lidí trochu "odtržena", po nich prostě zase toužím. Člověk chce obvykle to, co mu zrovna schází, že?

Tákže:

KDYŽ SE NECHCI CÍTIT OSAMĚLE, MUSÍM SI ZAJISTIT KONTAKTY

Přátelé, je nutné si stále připomínat, že to za mně nikdo jiný neudělá. Ostatně ani jiné pocity za mě nikdo nevyřeší. Nejspíš by to nakonec nedopadlo úplně podle mých představ.

Jak to můžu provést?

- pozvu všechny známé, kteří u nás ještě nebyli

- budu chodit s mrňousem "za maminkama" (pro ten účel bych potřebovala Whats App, abych je za pěkného počasí nemusela hledat celé dopoledne po všech přilehlých hřištích)

- některou z těch mamin pozvu regulerně k nám na kafe

- pozvu všechny známé, kteří u nás ještě nebyli (aha, to jsem již psala, no nevadí, zkusím objevit ještě někoho dalšího :-)

- pozvu postupně různé kamarádky od mé Sýkorky, aby si u nás mohly hrát

(a když se u toho budu nudit, budu zkoumat obecné podobnosti na místních dětech a pak vám je popíšu)

- budu zahajovat smal talk s rodičema ve školce

- napíšu dopis lidem, které mám ráda a už jsem jim to dlouho neřekla

- budu se scházet s Čechama v Hamburku, protože to je hrozně fajn

- přihlásím se na couchsurfing a ubytuju u nás nějaké cestující studenty

- a samozřejmě zase někdy pojedu do Čech a tam se (jako vždycky) potkám se všemi, kteří z různých důvodů nemohou přijet sem.

Samozřejmě ještě existuje celá spousta variant, jak být v kontaktu s lidma.

Například - koupit si chatu, udělat z ní apartmán a pronajímat jí na týdenní bázi. 

Ano, je to varianta.

Ale je to poněkud krkolomná varianta. Není to dokonce ani druhé nejlepší řešení.

A jelikož ctím zásadu "s tím, co mám, tam, kde jsem, zkusím udělat, co půjde", tak si chatu kupovat nebudu (není ostatně zatím ani za co... ;-).

Mých 21 týdnů skončí v půlce srpna. Jsem zvědavá, jaké varianty mi nakonec přijdou vhod a něco přinesou.

Díky,

Š.