Epizoda Lidi - antiteze

Přátelé,

Jak už to tak bývá, člověk vystaví příspěvek, a uvědomí si, že něco důležitého neřekl. Nebo si sám zpochybní to, co právě napsal. 

Na každou situaci i přístup se dá totiž pohlédnout z více úhlů.

Naštěstí, od toho tu máme druhé strany mince, protiklady, antiteze a podobné rovnovážné mechanismy.

Nejinak tomu bude zde (doufejme ne u všech epizod seriálu 21 týdnů, ale přinejmenším u Lidí ano).

Takže:

Odhalila jsem, že mi chybí kontakt s lidmi.

A vymyslela jsem několik nápadů, jak si ho můžu dopřát.

Ale.

Při hlubším rozboru jsem zjistila, že né každá z těch variant plní moje potřeby stejně dobře.

Takže jdeme o krok dál.

Co přesně se skrývá pod potřebou "lidí"?

Je to potřeba prosté komunikace? Chci víc slov? Ó, né, prosím. Moje Sýkorka tady právě již asi čtvrt hodiny nepřetržitě blábolí (prý rusky, mě to ale spíš připadá jako čínština). Mám dojem, že se mi z toho za chvíli regulérně zašmodrchají závity.

Více zdvořilostních řečí? Ne, na to mám příležitost ve školce a na trhu. Už jsem vám asi psala, že mám fakt ráda smal talk. A proto žiju ráda na venkově, kde potkávám ráda znovu a znovu tytéž lidi. Baví mě pocit, že se na trhu znám s prodejci (v Čechách jsme žili ve vesnici o stejné velikosti a i tam mě to bavilo, ačkoliv nad tím moje babička stále kroutila hlavou a říkala "Ty, holka z velkoměsta? Jak dlouho na té vesnici vydržíš...?" :-).

Je to asi spíše potřeba sdílení a porozumění.

Bariéra spočívá v tom, že tu nemám po ruce někoho (dalšího, kromě mého muže), s kým bych si mohla povykládat trochu hloubš.

Víc než "lidi" obecně potřebuju vlastně spíš přátele a rodinu.

Pokud to nejde solidně zajistit (protože k nám třeba nemůžou přijet tak často, jak bych se s nima spontánně chtěla vidět), tak si skrze ostatní metody musím pomoct jinak.

Je otázka, zda můžu mít za přátele Němce, dokud neumím uspokojivě německy... Takže asi nemá smysl zvát na kafe nějakou maminku "jen tak", dokud nebudu schopná se s ní kloudně pobavit "o životě".

Nutno ale podotknout, že nemám vůbec v plánu někoho někým nahrazovat.
Přátelé, jste pro mě nenahraditelní. Budu vás hýčkat a dávat vám to najevo (zaplaťpánbů aspoň za ten email).

Kromě toho ale, člověk (tedy já) nemůže jen pasivně čekat, až se zase naskytne možnost se vidět. Jezdím do Čech, co to jde, ale žiju dál tady.

Nevěřím na to, že srdce se dělí mezi ty, které má člověk rád. Věřím na to, že srdce je nafukovací a vejde se do něj spousta lidí. A i když v něm už léta letoucí máte někoho zarytého, klidně se vedle něj najde kapacita a porozumění pro někoho nového. I když to není ze dne na den. A ty "staré rozvinuté vztahy" na tom nemusí tratit (tedy já to nedopustím).

Ostatně, to by přece vylučovalo si někdy v životě vůbec nějaké přátele vypěstovat. Takové srdce by patřilo celý život jen mamince, protože to je obvykle nejstarší vztah, který člověk rozvine. Ale tak to není. Skrze rodinu se člověk naučí navazovat (a někdy i udržovat) vztahy.

Takže: žádný strach, nepřestanu vás mít ráda, přátele, když se seznámím s dalšími lidmi. Ale pomůže mi to dostat se z (občasného) pocitu osamělosti. Taky razím teorii, že sdílené starosti jsou menší starosti. A určitě je méně emočně náročné sdílet kousek s více lidmi, než kdybych to všechno vysypala na hlavu jen jednomu z vás (z toho by také mohl být pěkný bolehlav... :-).

K tomu ale dobře vím, že tu nežiju sama a nerozhoduju se jen sama za sebe. Jsem sice jedináček, ale nejsem bezmezně sebestředná. Snad jsem celkem ohleduplná a dokážu své potřeby dočasně upozadit, pokud by měly (příliš) omezovat mé blízké.

Čili - všechno to byly jenom nápady. Když se ukáže, že některý z nich opravdu nevyhovuje ostatním z rodiny a navíc ani neplní ten účel, který plnit má (třeba ten couchsurfing), tak si prostě najdu jiný. A když se ukáže, že se stal nadbytečným nebo krkolomným, tak ho prostě bez náhrady opustím.

Například zmiňovaný kruh maminek s dětmi. Koná se dvakrát týdně. Ale teď jsme začli chodit s dětma u nás na venkově na dětskou gymnastiku, kam také chodí spousta ostatních maminek. A nejdnou už je pro mě skoro až únavné, vidět se s nima tolikrát (protože upřímně, je to pořád cizí jazyk a musím mít pořád zapnutou pozornost, abych toho co nejvíc porozuměla).

Z potřeby komunikace se stane potřeba ticha a klidu. A to je v pořádku.

Co o tom soudíte?

Š.