Proč má člověk strach?

Přátelé, 

Dnes z toho, co mě pálí, rozebereme Strach.

O strachu bych mohla napsat samostatnou knihu. 

Obavy a úzkost jsou totiž mými dlouholetými garde (možná, že to bylo z pohádky O Plašmuškovi zřejmé).

Ale vezmeme si to po pořádku. 

Proč vlastně vzniká strach?

Myslím, že strach je obranný mechanismus, který brání člověku udělat něco, co by mohlo být nebezpečné nebo by ho to mohlo připravit o něco, co má rád, co potřebuje nebo chce.

Tak například.

Pavouci. Hadi. Hmyz. Určitě někde ve zvířecí části mozku máme uloženo, že tato havěť (milovníci prominou) může být jedovatá a přílišná důvěra by nás mohla stát život.

Výšky. Hloubky. Jít přes zmrzlý rybník. Můžou nás stát život.

Bouřka. Kroupy. Můžou nám zničit střechu nad hlavou nebo potlouct úrodu.

Zloději. Můžou nám vzít naše věci.

Tma. Můžou v ní přijít zloději. Můžeme se v ní ztratit.

Špína. Mikroby. "Nezdravé" jídlo. Můžou nám přivodit choroby (možná).

Přátelé, né, že by to nebyla všechno pravda. Ty rizika tady jsou. Je jich dokonce ještě mnohonásobně víc než jsem vyjmenovala.

Ale jde o to, jestli ten strach (a pocit zábrany něco udělat, když se na obzoru objeví spouštěč strachu) je vůči tomu riziku PŘIMĚŘENÝ.

Přátelé, je normální bát se vzít pavouka do ruky. Velkého chlupatého.

Ale možná už není až tak úplně v pohodě bát se pavouků do té míry, že musíte se zavřenýma očima přeskakovat pasáž v encyklopedii, kde je pavouk NA OBRÁZKU.

Bát se lézt nejištěný na horolezeckou stěnu je v pořádku. Není v pořádku bát se vylézt na židli.

Bouřka je nebezpečná, když v ní jdete po poli a jste široko daleko nejvyšším (zpoceným a slaným) elektro-vodivým bodem (můj muž promine, jestli je to blábol). Není v pořádku bát se bouřky tak, že musíte zalézt úplně dolů pod skříň (i když se tam nedá otočit a vy neumíte couvat - případ našeho pradávného psa Benulky). Rovněž není v pořádku mávnout rukou a záměrně chodit po poli, když je bouřka, abyste dokázali, že je to v pohodě...

O strachu z jídla jsem toho již také napsala řadu. Mimo mě, zajímavý sebenáhled na blogu u Fitfoodmanic.

Člověk se NEMŮŽE uchránit všech rizik, pokud chce aspoň trochu normálně žít.

Nemluvě o tom, že v dnešní době nás ohrožuje celá spousta dalších faktorů, vůči nimž jsme si ještě nevypěstovali hluboký strach, přestože jsou (statisticky a nebo dle domněnek) nepoměrně fatálnější než v našich zeměpisných měřítkách třeba ti hadi. Taková auta. Kolik úmrtí je s nimi spojených. A přesto se jich zatím patřičně nebojíme.

Ovšem moc strachu je kontraproduktivní. Nevede to k tomu, že uchráníte to, co máte rádi, co potřebujete nebo chcete. Anóbrž k tomu, že vás to začne nesmírně omezovat, načež se stanete podivíny, kteří dodržují rigidně systém rituálů, aby se zbavili svého vnitřního stresu. A pokud neudržíte svůj strach na uzdě a budete nutit i další lidi, aby podnikli vámi navrhovaná ochranná opatření, stanete se navíc velmi nepopulárními (a za vašimi zády vysmívanými).

V žádném případě nechci tvrdit, že strach je rozhodnutí. Nedá se ho zbavit mrknutím oka. Je to (pokud je již rozvinutý) obdobná porucha jako třeba alergie (to taky organismus reaguje hystericky na podněty z prostředí, které jsou samy o sobě pro většinu lidí neškodné).

Četla jsem zajímavý článek na serveru psychologie.cz. Jedna paní se tam dotázala, co má dělat, když se panicky bojí nákazy ze špíny a nepořádku, v důsledku čehož doma urputně drhne byt, mnohočetně si myje ruce a začíná k tomu nutit i zbytek rodiny. Psycholožka jí moudře poradila (to není ironie, mě se to opravdu líbilo), že v první řadě musí zůstat v kontaktu s tím, co je "normální přístup". Tím myslela přístup, jakým se myli její děti a manžel a většina společnosti (prostě průměrně, jak říká Hurvínek: "před jídlem a po použití klozetu"). A pak že má po lehoučku zkusit krok za krokem občas vynechat jedno umytí. Nebo ho posunout až za půl hodiny. Přimět se místo pátého utření stolu radši udělat něco zajímavějšího, kreativnějšího. Prostě najít na svůj strach fígl a překročit ho (nebo obejít).

Beru si z toho ponaučení.

Když nechci, aby mě strach blokoval, musím si UVĚDOMIT, o co se vlastně bojím (o zdraví, o věci, o lidi, o ztrátu bezpečí?). Pak VYHODNOTIT, nakolik je to riziko závažné. A zamyslet se, zda podlehnout strachu (a tomu riziku se skrze únikový mechanismus vyhnout) STOJÍ ZA TO. Pokud ne, nezbývá než zkusit ten strach PŘEKONAT, což se dělá tak, že člověk tu situaci prostě ZKUSÍ a pak ji OPAKUJE (a upevňuje si ten zážitek, že se nestalo nic strašného).

Ha, to se pěkně řekne, ale hůř udělá.

V příštím díle seriálu uvidíte...

S jakými strachy se momentálně potýkám a jak mám v plánu je překonávat.

Slibuju, že to zase bude minimálně takhle dlouhé ;-). Jednak, protože můj muž by jinak místo práce četl můj blog, což by ode mně bylo vůči jeho zaměstnavateli nefér, a druhak proto, že to stále ještě nedokážu napsat kratší.

Díky ;-)

Š.